Vlny života

Nezařazené
Desert s jahodami

Blíží se měsíc duben a já se pomalu připravuji  na oslavy. Přesně touto dobou jsem před třemi lety připravovala blog ke zveřejnění. Původně šlo jen o seskupení osvědčených receptů, jen tak pro dcery a známé. Další měsíc se však mé cíle začaly měnit. Proto se i na letošní duben musím připravit.

Duben hraje v mém životě významnou roli. Je měsícem, ve kterém jsem se narodila a pak následuje spousty drobných zajímavostí. A z těch je určitě nejzásadnější, že jsem v dubnu 2016 poprvé zveřejnila svůj první příspěvek na blog Marzicake. Takže letos jsou to 3 roky od zahájení blogerské aktivity. Od té doby se nejen na blogu, ale i v mém životě stále něco děje. To, že je blog pouze jen sladký, nemusím asi už ani zdůrazňovat. Až na pár cukrářských kurzů, které jsem absolvovala spíše na doladění mého tvoření, jsem „cukrář samouk“. Nechávám se inspirovat především ze zahraničí. To, co mě zaujme, zkouším pak doma z podobných nebo u nás dostupných surovin. A to je přesně to, co mě baví. Snažím se, aby sestavené recepty byly zvládnutelné laikem i v domácích podmínkách.

Před rokem jsem začala přemýšlet, kam blog posunout a před půl rokem zahájila spolupráci s Kapkou naděje. Po návštěvě dětského oddělení Motolské nemocnice, jsem pochopila, že má cesta je správná. Ve spolupráci s Herou a Kapkou naděje jsem zahájila projekt „O Kapku lepší blog“ s výzvou pro všechny blogy. V ten okamžik jsem ale ani náhodou netušila, co budu prožívat za pár týdnů já. Přesto, že jsem zhruba 15 let chodila každý rok na kontrolu a byla na preventivním genetickém vyšetření, problému jsem se nevyhnula. V lednu letošního roku jsem absolvovala 3 biopsie prsu a následně operaci. Nevím, proč mi byla „nadělena“ tato zkušenost, ale v každém případě cítím změnu, kterou se mnou tento“strašák“ mezi nemocemi dělá. Bojuji především sama se sebou a děkuji všem kolem mě za podporu. Proto mě prosím omluvte, že někdy nemám sílu dodržet intervaly mezi příspěvky. A právě fotografie sladkosti, kterou jsem k tomuto příspěvku použila,  mi tak trochu vlny života připomíná. Recept doplním.

Roztančené divadlo Jak to tak v životě ale bývá, není vše jen černé nebo bílé. Život je barevný. A tak na jedné straně vás něco trápí, ale na té druhé vám život přináší nová přátelství a radosti. A pro mě tím teď byl vnouček a taneční úspěchy mladší dcery. Chtěla bych touto cestou poděkovat pořadatelům projektu Roztančené divadlo, které po několikaleté taneční pauze vtáhlo dceru zpět na taneční parket. Roztančené divadlo je projekt dvou mladých tanečníků, kteří propagují společenský tanec na prknech divadel. Oslovili pár podobných tanečních nadšenců, herců, zpěváků a vnesli na jeviště energii a neuvěřitelnou zábavu. Děkuji Vladimírovi Polívkovi za jeho úžasné oživení tance o jeho talent a schopnost rozesmát celý sál. Společenské, hlavně latinskoamerické tance byly totiž naší hlavní životní cestou celé dětství a dospívání dcer. Proto, když jsem dceru viděla po letech tančit, jako by mi to dodalo sílu jít dál i s těmi problémy, které mě teď potkávají. Říká se, že hudba uzdravuje. U mě je to hudba, tanec a cukrařina. A protože mám teď i více času na psaní, začíná se rýsovat něco, co ještě nemohu prozradit. To je i dalším důvodem, že na některé recepty si budete muset ještě chvilku počkat. Slibuji však, že nebudete litovat. Čeká na vás milé překvapení. Zatím se těšte a radujte z každého dne s těmi nejbližšími.

A jestli je něco po čem toužíte, bojujte a snažte se to získat. Může to být cokoliv. U mě je to momentálně zdraví. Proto obdivuji všechny, kteří ten boj zvládli a dávají nám ostatním naději. Někdy je potřeba prožít něco, co otevírá dveře pro to „jiné“.

 

 

Janina Birhanzlová, děkuji za poskytnutá videa.

TANEČNÍCI

Foto: Lukáš Krajčo

Previous Story
Next Story

You Might Also Like