O Kapku lepší perníčky 2018
Letošní předvánoční čas patřil na Marzicake opět jen perníčkům. Tentokrát jsem se ale opravdu vyřádila. Nevím přesně kolik jsem jich upekla a následně nazdobila, ale můj hrubý odhad je tak něco kolem 1300. Z toho jich bylo tak 200 nenazdobených. Ty následně zdobily děti a rodiče jak při natáčení reklamy na vánoční pečení s Herou, tak i ve Fakultní nemocnici Motol.
Musím uznat, že to je můj dosavadní rekord. A víte co je zvláštní? Že mi vůbec nepřišlo, že by jich bylo tolik. Letos se mi peklo a zdobilo nějak líp a hezky. Určitě také proto, že už mám něco z minulých let natrénováno. Ten hlavní důvod byl ale jiný. Každým rokem patří perníčky mezi mé hlavní jedlé dárečky všem kolem mě. Letos ale dělaly radost i dětem, rodičům a zdravotnímu personálu ve Fakultní nemocnici Motol. Tam jsem byla od Venduly Pizingerové a Jana Fischera pozvána, abych společně s nimi a se skvělou Ivonou, která zastupuje Heru, dělala radost těm, kteří za okny nemocnice bojují o svůj život na onkologickém oddělení.
Když jsem doma perníčky připravovala, vůbec jsem netušila, jak moc důležitá to pro mě bude zkušenost. Vím, o čem tahle nemoc je. Protože celé mé dětství s ní bojoval můj taťka a po letech i má babička. Proto jsem se domnívala, že to zvládnu. Člověk si může ještě i něco přečíst, prohlédne nějaké fotografie, omyl. Domnívám se, že oddělení, kde s nemocí bojují malí pacienti, by měli navštívit všichni ti, kteří stále nemají správně srovnané životní hodnoty. Nemoc se netýká jen těch cizích lidí…
Každý navštívený pokoj, kde maličký pacient bydlí s jedním z rodičů, byl pro mě zážitkem, který nezapomenu do konce života. Určitě ani slova jednoho z chlapečků, který na dotaz jestli si napsal o něco Ježíškovi, odpověděl: „ Ne, ještě ne. Já ani nic nechci.“ Z okna začal sledovat nedalekou silnici, po které kolem nemocnice jezdí jedno auto za druhým. Tento okamžik jsem cítila, jak zadržuji slzy a snažím se zvládnout situaci jako „ velká“. Pozorovala jsem Vendulu, jak mile s každým jednala a cítila z ní neuvěřitelnou pokoru, ale i sílu. Tu musí mít určitě. Jinak by po své vlastní životní zkušenosti, nemohla navštívit místa, pro ni plná bolesti. Škoda jen, že ti, kteří zastupují média a navštívili nemocnici, prahnou jen po nějaké senzaci. Někteří přehlíželi malé pacienty. A právě o nich ten den byl…
Dárky nejsou to hlavní, co dělalo radost. Byla to přítomnost někoho, kdo s nimi cítí. Proto si troufám napsat, že letošní perníčky byly i pro mě o „velikou Kapku lepší“ než jindy. A jaké se rozdávaly? Pár jsem jich stačila i nafotit. Recept je stále stejný a najdete ho zde. A až perníčky upečete, pošlete fotku, jak se vám povedli. Toho nejaktivnějšího perníkáře odměním dárkem z Tescomy. Nezapomeňte také některé darovat. A jestli vás můj příspěvek zaujal, zapojte se do projektu „ O Kapku lepší blog“. Můžete darovat trochu naděje pro ty, kteří tráví vánoční dny za okny nemocnic.
Něco málo z nemocnice
