Nejsem si jistá jestli název tohoto příspěvku se týká mě, nebo každého člena naší rodiny. 🙂 No, moc se nesmějte.
Pamatuji si přesně den, kdy jsem se setkala s touhle zajímavou sladkostí. Bylo to v prvním ročníku střední školy. Spolubydlící na intru je několikráte přivezla. Jediné, co jsi pamatuji je, že jak jsem ochutnala jednu, nutilo mě to vzít si další. Po střední škole jsem na ně neměla štěstí. Moje mamka je neuměla a lidé kolem mě na tom byli podobně. Změna nastala až po svatbě. V rodině manžela byly vždy tradicí. No a doufám, že díky mě bude tradice zachovaná. Hned jak jsem dostala recept do ruky, začala jsem je zkoušet.
První pokusy nebyly moc výstavní. Trénink a zas jen trénink. Postupně jsem se zdokonalila natolik, že si troufám napsat, že jsem zatím moc lepších nejedla. 🙂 Listové těsto je prostě moje parketa. Miluji ho na různé varianty, ale kremrole vedou. Postupem času si je zamilovala celá má rodina a příbuzní. Pochopila jsem, že kremrole buďto milujete a nebo je vůbec nemusíte. Zjistila jsem, že ale poměrně dost lidí opravdové kremrole vůbec neochutnalo. Znají jen ty vysušené z obchodů, které většinou nechutnají. Ani se nedivím. Poměrně dost často se setkávám s tím, že lidé (dokonce i cukrářky) neumí kremrole ani natáčet na trubičky.
A tak jsem začala provozovat kremrolí osvětu všude možně a teď především v práci. Když narazím na někoho, kdo mi tvrdí, že kremrole nejí, protože mu nechutnají, většinou to hned napravím. 🙂
Snad i já budu mít časem alespoň jednu nástupkyni. Obě dcery kremrole milují. A nejvíc asi ta mladší. Takže vždy, když má narozeniny, nebo máme nějakou jinou rodinnou oslavu, kremrole jasně vedou. A, že se jich dá sníst na jedno posezení hodně, tomu určitě věřte. Proto jich peču vždycky minimálně kolem stovky. 🙂 Rodinný recept najdete v kapitole listové těsto.
Napsat komentář